Průvodce → Jak to vysvětlit dítěti

Pro rodiče

Pět obrazů, kterým dítě rozumí

Na děti nefungují definice, ale obrazy. Celá kniha stojí na tomto jednoduchém principu: "Nebudeme ti vysvětlovat, co je slinivka, pojď se do ní vypravit." Zde je pět obrazů, které se nám osvědčily.

1. Slinivka je ostrov, beta buňky jsou kopečky

Uvnitř slinivky je asi milion ostrůvků. Na každém jsou malinkaté kopečky, které vypadají jako krtiny, to jsou beta buňky. V nich se rodí inzulin.

Dítěti to dává hned dvě věci: místo, kde se něco děje, a měřítko. Milion ostrůvků je představitelné číslo, „autoimunitní destrukce beta buněk“ není.

2. Inzulin je vrátný, který otevírá dveře

Z jídla se cukry dostanou přes játra do krve a krev je rozvede po celém těle. A tam u každé buňky stojí inzulin jako vrchní vrátný a pouští cukr dovnitř.

Když vrátný chybí, cukr se dovnitř nedostane. Zůstane venku, na chodbě, a je ho čím dál víc, nastává hyperglykémie. Buňky přitom hladovějí, i když je jídla plná chodba. Tenhle rozpor děti chápou okamžitě.

3. Co se děje, když je cukru v krvi málo

Při hypoglykémii tělo nejprve zásobí to, bez čeho se neobejde, mozek a vnitřní orgány. Končetiny odsune na druhou kolej. Proto se ruce začnou třást a mravenčí. Když hladina klesá dál, nedostává se cukr ani do mozku a srdce, a přichází zmatenost a bušení.

Tento obraz má praktický dopad: dítě si spojí konkrétní pocit v rukou s tím, co se děje uvnitř těla, a dokáže o tom říct dříve, než je pozdě.

4. Cukrová vlna

Sladká limonáda není „trocha cukru“. Je to obří vlna, která se přižene naráz a celý systém zaplaví. Pomalý sacharid je proti tomu klidné moře.

5. Mapa potravin místo seznamu zákazů

Seznam „tohle nesmíš“ vyvolá odpor u kohokoli, natož u osmiletého dítěte. Mapa funguje jinak: jsou na ní kontinenty sacharidů, bílkovin a tuků a dítě si na ní samo hledá, kam co patří.

U seznamu rozhoduje rodič, u mapy dítě. Celou mapu najdete na samostatné stránce Mapa potravin.

Proč to má smysl?

Jedna maminka nám napsala: „Pohádku jsme četli s dětmi k večernímu usínání a bavilo mě pozorovat, jak se děti postupně začaly identifikovat s postavami z knížky. Začaly zjišťovat, co právě teď v jejich těle dělají inzulínci, jak moc byla ranní snídaně speeďákovská a jak bychom ji mohli vylepšit, aby se při jejím zpracování inzulínci tak nenadřeli.“

A to je celý smysl. Ve chvíli, kdy dítě začne mluvit o svém těle jako o něčem, čemu rozumí, přestává být nemoc strašákem a stává se z ní věc, která se dá zvládnout.